Instagram

Discrimination Then and Now

17. 10. 2025 Markéta Bartošová štítky: Cestujeme po Evropě Dějepis

Reportáž z Mezinárodního setkání mládeže v polské Osvětimi

V týdnu od 29. září do 4. října 2025 jsme se spolu se Sofií Markovou a Annou Pavlisovou (všechny jsme studentky čtvrtého ročníku) zúčastnily Mezinárodního setkání mládeže v Osvětimi s názvem Discrimination Then and Now. Setkání bylo zprostředkováno pražskou neziskovou organizací Antikomplex ve spolupráci s Mezinárodním centrem setkání mládeže v Osvětimi.

Hlavním tématem setkání byla diskriminace a její projevy dnes a dříve, podrobněji jsme se zabývali diskriminací Romů a Sintů. Na setkání se sjely tři skupiny studentů – česká, polská a německá, které spolu o tématu debatovaly, účastnily se workshopů a v závěru setkání navštívily obě části koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.

Česká skupina byla, řekněme, nejvíce diverzní. Její členové se totiž sjeli z celé republiky. Jednalo se o deset studentů od osmnácti do dvaceti let a dva organizátory: Terezu Štěpkovou, členku Antikomplexu, a Michala Schustera, historika a odborníka na romskou a sintskou kulturu. Polská skupina byla z města Niepołomice, které leží v jižním Polsku a má asi 16 800 obyvatel. Poslední, německá skupina, pocházela z města Birkenfeld, které leží ve spolkové zemi Porýní-Falc a čítá kolem 7 000 obyvatel. Každá z těchto dvou skupin se skládala z deseti studentů a byla doprovázena dvěma učiteli. Nesmíme opomenout paní Elżbietu, která stála za organizací programu. Ela (tak si přála, abychom ji oslovovali) pracuje pro Dům mládeže v Osvětimi, dělá průvodkyni v areálu tábora a při workshopech překládala do němčiny a polštiny. Dále zde byl Tomasz (Tomek), který Ele pomáhal s překlady do angličtiny, němčiny, polštiny, ruštiny a ukrajinštiny (součástí německé skupiny byly totiž mimo jiné dvě dívky z Ukrajiny – Anna a Yeva). Nakonec ještě zmíním Martu, pracovnici z mnichovské neziskové organizace.

Jelikož jsme v pondělí všichni přijeli na místo až okolo páté hodiny odpolední, náš program nebyl příliš dlouhý. Po příjezdu jsme se šli ubytovat, navečeřet a po jídle nás čekal úvodní seznamovací workshop. Probíhalo především seznamování mezi jednotlivými skupinami. Celý program měl být výhradně v angličtině, ale hned první den se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Ne všichni účastníci totiž byli schopni v angličtině komunikovat a zcela jí rozumět. Naštěstí zde byli Ela a Tomek, kteří byli ochotni vše přeložit. Tyto překlady zabraly neskutečné množství času, ale umožnily všem se lépe vyjádřit i navzájem se pochopit. Zajímavým zjištěním pro nás Čechy pak byl fakt, že si s Poláky lépe popovídáte česky než anglicky, protože mnoho slov je téměř totožných.

Druhý den ráno jsme ještě pokračovali v seznamovacích aktivitách a po obědě jsme se společně přemístili do ulic Osvětimi. Vysokoškolský student historie Tadeusz nám zprostředkoval komentovanou prohlídku města. Navštívili jsme například místo, kde původně, než ji nacisti nechali srovnat se zemí, stála synagoga, nebo katolický kostel, který za války sloužil jako škola či jako porodnice pro těhotné ženy. Na náměstí jsme si pak řekli, jakým způsobem se změnila architektura města po příchodu Němců. Takovým typickým architektonickým prvkem byly například arkády, které sloužily jako ochrana proti dešti, sněhu nebo i větru a často vedly ke vchodu do koloniálu či nějaké kavárny, řeznictví apod. Tuto prohlídku jsme zakončili v synagoze. Před vstupem do ní si muži a chlapci museli zakrýt temeno hlavy, a to i pokud nebyli Židé. Tadeusz nám poté vysvětlil, jak vypadá každá židovská bohoslužba.

Třetí den si pro nás Michal s Terezou připravili prezentaci o Romech a Sintech. Dozvěděli jsme se, že se jedná o kočovné národy, které původně přišly z Indie a dnes jejich příslušníky můžeme najít po celém světě. Přestože v meziválečném Československu představovali poměrně velkou menšinu obyvatel, bývá jejich diskriminace opomíjena a málo kdo ví, že i oni byli kromě židovských obyvatel deportování a vyhlazováni v koncentračních táborech. Konkrétně v Birkenau byla kromě ženské a mužské části tábora i část pro Romy. Následovala práce ve skupinkách, kde byl opět prostor pro diskusi. Líbilo se mi, že při jakékoliv prezentaci, workshopu či týmové práci jsme vždy měli dostatečný prostor na dotazy nebo vlastní komentáře. Obdrželi jsme list papíru s několika vybranými částmi ze zákona o potulných cikánech z roku 1927, který upravoval práva Romů v Československu. Spousta těchto zákonů by nám dnes asi ani nepřišla zvláštní. Třeba zákon o tom, že každý musí mít průkaz totožnosti s fotkou, údaji o narození apod. Nebo třeba zákon, který deklaruje, že každému, kdo není schopen se o své dítě starat, bude potomek odebrán z péče. Co se ale od současnosti lišilo, byl fakt, že tato pravidla byla uvržena pouze na Romy a pro ostatní československé obyvatelstvo neplatila. Mezi očividně diskriminující zákony pak patřil třeba zákon o tom, že četník mohl kdykoliv a kdekoliv zastavit Roma, prohlédnout si ho a vést si spisy o tom, kde má jaké tetování či zda má nějaký estetický defekt. Romové též neměli možnost cestovat bez povolení úřadů a nesměli cestovat ani se usazovat ve větších skupinách.

Den čtvrtý byl velmi nabitý. Už ráno po snídani jsme se pěšky z místa pobytu přesunuli do asi dvacet minut vzdáleného tábora Auschwitz I. Dopoledne nás čekala tradiční komentovaná prohlídka s polskou průvodkyní, která ale uměla skvěle česky a byla schopna zodpovědět veškeré dotazy. Zaujalo mě, že ke každému tématu či osobnosti měla doporučení na knihu. Prohlídka trvala asi tři hodiny a byli jsme během ní schopni projít hlavní místa tábora. Po této prohlídce jsme se vrátili na oběd do naší jídelny a zanedlouho jsme zase spěchali zpět, protože nás čekala druhá část prohlídky. V té jsme měli možnost navštívit různé expozice, které tábor/muzeum nabízí. Expozice jsou umístěny v bývalých barácích a v každém jednom z nich se nachází expozice věnující se jednomu národu či zemi. Kromě polské expozice zde naleznete také expozici československou, holandskou, maďarskou, belgickou, francouzskou nebo expozici o Romech a Sintech. Je zde i ruská expozice, ta však od vypuknutí války na Ukrajině zůstává uzavřená.

Poslední den jsme strávili v druhé části tábora Auschwitz II – Birkenau. Opět jsme sem začínali brzy ráno a musím říct, že jsem z tohoto místa pociťovala ještě větší neklid než předchozí den. To ráno byla venku hustá bílá mlha a asi 1 stupeň nad nulou. Nebylo mi dobře, ruce i nohy mi mrzly, věděla jsem však, že na místě, jako je tohle, nemám vůbec právo si stěžovat. Lidé zde kolikrát chodili bosí, bez oblečení či v nějakých roztrhaných, zavšivených, špinavých hadrech, a to i v mnohem extrémnějších teplotách. Prohlídka byla opět komentovaná a byla s námi i stejná paní průvodkyně. Nejdříve jsme prošli barák, kde byly latrýny. Těch bylo vedle sebe asi 180. Práce u latrýn dávala vězni šanci na přežití. Bylo to nechutné smradlavé místo plné krys a nemocí, ale bylo pod střechou a příslušníci SS se sem mnohdy štítili chodit. Vězni směli na záchod chodit maximálně dvakrát denně (ráno a večer) a průměrně měl vězeň dvě minuty na vykonání potřeby. Stačilo však třeba, aby dohlížející voják měl špatnou náladu a ze dvou minut mohlo být jen deset sekund nebo také vůbec nic. Pokud vězni potřebovali na záchod během dne, což nebylo neobvyklé, když si uvědomíme, že vězni trpěli nemocemi a často krvavými průjmy, byli za to trestáni. Během dopoledne se mlha zvedla a nám se odhalila skutečná rozloha tohoto obrovského tábora. Pro představu, Auschwitz I, vybudovaný roku 1940, byl schopen najednou pojmout až 20 000 vězňů a bylo zde jedno krematorium. Denně krematorium mělo spálit maximálně          4 500 - 5 000 těl, avšak často to bylo až 8 000 těl. Jelikož ale krematorium nestíhalo a Židů bylo deportováno více a více, byla roku 1941 zahájena výstavba tábora Auschwitz II – Birkenau. Ten měl rozlohu 175 hektarů (asi dvacetkrát větší než Auschwitz I), kapacitu až 100 000 vězňů najednou a celkem 4 krematoria (označená římskými číslicemi II, III, IV a V, protože I bylo to původní v Auschwitz I). Rázem se tak tábor               Auschwitz II – Birkenau stal hlavním centrem genocidy Židů. Dohromady zde bylo zavražděno 1 400 000 lidí a kromě již zmíněných Židů, Romů a Sintů se jednalo o politické vězně například z Německa, Polska, Československa nebo bývalého Sovětského svazu. Romové pak nejběžněji bývali zavíráni pro údajné vyhýbání se práci, často to však byla pouhá záminka.

Jak jsem již zmínila, tábor Auschwitz II – Birkenau byl rozdělen na ženskou a mužskou část a každá z nich byla obehnána vysokým ostnatým drátem. Romové a Sintové měli navíc ještě svůj oddíl, též obehnaný ostnatým drátem. V romské části tábora se dnes nachází pomník na památku romských obětí. V Polsku se oficiálně od roku 2011 slaví 2. srpna Památný den romského holokaustu, který připomíná noc z 2. na 3. srpna 1944, kdy nacisté v Birkenau zlikvidovali cikánský tábor a zavraždili v něm na 4 200 Romů a Sintů. Tento den do tábora přijíždí lidé a také pozůstalí uctít památku těchto obětí. Je zde ještě jeden menší pomník, vzhledem připomínající náhrobní kámen, který sem věnovala jedna konkrétní romská rodina, jejíž předek z tábora vyvázl živ. Paní průvodkyně si nás zde se slzami v očích vyfotila. Prý do této části nikdo na prohlídky nechodí, a jelikož je v kontaktu s touto rodinou, chtěla jim ukázat, že sem alespoň někdo přišel uctít památku člena jejich rodiny. Než jsme odešli, zapálili jsme zde hřbitovní svíčku a Michal nám pověděl příběh paní Růženy Danielové, jedné z mála přeživších, která po válce nazpívala žalující píseň Aušvicate hi kher báro (V Osvětimi je velký dům).

Paní Růžena Danielová (1904 - 1988) byla romského původu a pocházela z Oslavan u Brna. V roce 1943 byla spolu se svými pěti dětmi a manželem deportována do tzv. cikánského tábora v Birkenau. Manžel a tři děti v táboře záhy zemřeli, dva její synové pak žili déle, protože byli dvojčata a nacistický lékař Josef Mengele na nich prováděl pokusy. Nakonec však též v táboře zahynuli. Paní Danielová byla později z Birkenau deportována do německého tábora Ravensbrück. Díky tomu, že paní Danielová oba tábory přežila, máme dnes svědectví o životě v Auschwitz ve formě žalující písně Aušvicate hi kher báro. Paní Danielová není přímou autorkou této písně. Mělo by se spíše jednat o starou lidovou romskou píseň, která se, jak už to tak bývá, předávala z generace na generaci. V táboře si tuto melodii vězni často zpívali a vymysleli k ní nová slova. Etnomuzikolog Dušan Holý ve spolupráci s historikem Ctiborem Nečasem vytvořili publikaci Žalující píseň, ve které popisují jak osobní příběh paní Danielové, tak textové a melodické varianty písně.

Po návratu z Birkenau nás čekal oběd a po něm návštěva Muzea romské kultury v centru města, kde nám pan majitel poskytl komentovanou prohlídku. Byly zde například významné osobnosti s romskými kořeny nebo další umělecká díla. K naší smůle byl jak výklad, tak veškeré texty v polštině, proto jsem si z tohoto muzea neodnesla tolik, kolik bych si přála. Pamatuji si však jednu úsměvnou romskou tradici – když se dívka a chlapec romského původu rozhodnou spolu něco mít jen na jednu noc a jejich rodina to do 24 hodin zjistí, koná se svatba.

Na našem finálním večerním workshopu jsme seznámili polskou a německou skupinu s příběhem paní Danielové a žalující píseň jsme jim pustili. Poté nám už nezbývalo moc času. Vzájemně jsme si předali poslední myšlenky a navzájem si poděkovali. Zakončili jsme to hezky. Jeden z polských chlapců, jmenoval se Bartek, nás všechny pozval k sobě domů na silvestra. Uvidíme, zda se tam ukážeme. Poté jsme se už se všemi museli rozloučit a jít si zabalit. V sobotu 4. října nás totiž čekal budíček brzy ráno, abychom stihli vlak domů a volby do poslanecké sněmovny.

Prostředí Mezinárodního domu setkání mládeže v Osvětimi bylo pro celý projekt naprosto ideální. Přestože nás nejdříve trochu znepokojila lehce podivná polská večeře, jídlo se den ode dne lepšilo a ubytování bylo pěkné a čisté. Co se samotného programu týče, jediné, co bych asi vytkla, bylo zdlouhavé překládání do různých jazyků. Vše kvůli tomu trvalo mnohem déle. Jak už jsem ale zmínila, umožnilo to nám všem se vzájemně lépe pochopit, a tak to až tak na škodu nebylo. Když se mě někdo zeptá, jak se mi na pobytu líbilo, neřeknu svoje klasické: „Jo, hezký.“, a to přesto, že mám na tuto zkušenost pozitivní vzpomínky. Označila bych ji obecně spíše jako neskutečně obohacující než pěknou. Přece jen toto místo není a nemělo by být spojováno s ničím hezkým a ani by dle mého názoru toto téma nemělo být nijak zlehčováno. Jsem nesmírně vděčná, že jsem měla možnost se tohoto setkání zúčastnit, rozšířit si povědomí o holokaustu a romské a sintské kultuře a v neposlední řadě i za možnost potkat se s vrstevníky z jiných zemí a mít možnost podívat se na věc z možná trochu jiné perspektivy.

Markéta Bartošová, 4.A

Icons made by Freepik from www.flaticon.com