V listopadu vyjeli členové Historického klubu na pár dní do Amsterdamu a vydali se nejen po stopách Anny Frankové, ale také poznat nizozemské hlavní město.
Letos na jaře byla na našem gymnáziu ke zhlédnutí putovní výstava s názvem „Nechte mě být, jaká jsem.“, která vyprávěla o osudu Anny Frankové. Někteří studenti se do chodu výstavy i sami zapojili – stali se průvodci příběhem židovské dívky, která ve svém deníku vykreslila krutou realitu, která potkala nejen ji a její rodinu, ale i nespočet dalších obětí holokaustu.
Právě tito studenti, kteří se na výstavě podíleli, dostali příležitost celý projekt náležitě zakončit. A to návštěvou muzea Anny Frankové v Amsterdamu a také dalších míst, kde se Anna s rodinou a známými ukrývala před nacisty.
Naše cesta, která byla naplánována na prodloužený víkend končící 17. listopadem, začala hned po pátečním vyučování. Ze Žďáru jsme dojeli vlakem do Prahy, odkud jsme se nočním autobusem přepravili až do Nizozemska. Do Amsterdamu jsme dorazili ráno, ještě za tmy.
Sobota byla ve znamení poznávání malebného centra města, které jsme si prohlédli nejen jako chodci. Jiný úhel pohledu se nám naskytnul díky plavbě po kanálech, kterými je Amsterdam úplně prošpikovaný.
Stranou nezůstala ani nizozemská kultura, která se nám alespoň trochu přiblížila například návštěvou muzea proslulého malíře Vincenta van Gogha, nebo ochutnávkou tradičních sýrů. A samozřejmě se nám nevyhnul ani nejpoužívanější dopravní prostředek, kterým je kolo. Naštěstí nikoho z nás i přes divoké jízdy některých cyklistů žádné z nich nesrazilo, a tak jsme sobotu zakončili cestou na ubytování.
V neděli nás čekal hlavní cíl naší cesty – Dům Anny Frankové. Ještě předtím jsme se společně se čtyřmi průvodkyněmi vydali na poznávací cestu židovskou čtvrtí. Začali jsme v místní zoo, kde se za druhé světové války (třeba i ve lví kleci) schovávali Židé před nacisty. Viděli jsme dům, kde si spousta židovských rodin, včetně rodiny Frankových, musela vyzvednout žlutou Davidovu hvězdu, bývalé divadlo, které nacisté používali ke shromažďování Židů, nebo třeba památník obětem koncentračního tábora v Osvětimi. Jedna z posledních zastávek byla u památníku obětem holocaustu. Památník se skládá z malých cihel, na kterých jsou napsána jména téměř všech nizozemských Židů, kteří za války zemřeli. Z celkového počtu 140 tisíc Židů žijících v zemi před válkou jich bylo v koncentračních táborech usmrceno asi 75 procent. Mezi oběťmi byly i roční děti.
Kolem poledne jsme dorazili k samotnému Domu Anne Frankové. Celým domem, který je dnes přestavěný na muzeum, nás prostřednictvím audio zařízení provázela sama Anna. Poslechli jsme si její příběh, a to od narození až po její poslední den v koncentračním táboře Bergen – Belsen. V muzeu se už nenachází téměř žádný původní nábytek, jelikož byl zabaven nacisty. To, co se zachovalo, je například původní knihovna před vstupem do zadního traktu a plakáty, které měla Anna vylepené na stěnách. Na konci prohlídky jsme se dozvěděli více o Ottu Frankovi, konkrétně o jeho návratu z Osvětimi zpět do Amsterdamu. Muzeum nám také zajistilo výborný oběd v podobě bagety s holandským sýrem.
Po návštěvě muzea jsme během rozchodu objevovali ještě i večerní Amsterdam, pokoupili dárečky a suvenýry, nebo si zašli na něco dobrého k snědku – třeba na typické vafle. Pak už byl čas na návrat domů.
S Amsterdamem jsme se rozloučili v pozdních večerních hodinách a zpátky do Prahy jsme dojeli zase autobusem. Naše cesta tak nebyla jen skvělým zakončením výstavy, ale i dokreslením celého Annina příběhu, který se pro nás díky tomu stal naprosto nezapomenutelným.